Ne, nebojte, není mi špatně a i pleť mám vcelku normální, takovou spíš bledší až jemně narůžovělou (v závislosti na použitém make-upu). Přesto jsem zelená až do morku kostí. A k tomu teda ještě šmrncnutá modrou. Trošku.
Abych vám to vysvětlila.
Náš tatínek kdysi přinesl domů z práce takové jedno zajímavé dělení lidstva. To klasifikuje naše povahy na tři skupiny – na modrou, zelenou a červenou.
Ve zkratce: Modráci jsou racionální systematici, což je dáno tím, že ze všeho nejvíc využívají velký mozek; zelenáči vztahoví cíťové, již jsou zase věrnými uživateli plazího mozku; a červeňáci jako dominantní horkokrevci zapojují především mezimozek. Málokdo je ale jednobarevný. Většinou v sobě máme v různém poměru zakomponované všechny tři složky, přičemž jedna z nich často převažuje.
Tohle osobnostní rozdělení má několik výhod:
- Je důvěryhodné a ověřené. Nepracuje s žádnou magií, znameními nebo ascendenty, o jejichž platnosti mám určité pochybnosti.
- Je srozumitelné a jednoduše aplikovatelné v praxi.
- Je strašně zábavné.
- Fakt to sedí.
Musím se vám přiznat, že já jsem zelenáč vskutku ukázkový. A s takovými to prostě bývá někdy těžké. Hele:
Ségra měla promoci, na kterou se sjeli všichni rodinní příslušníci. Po patřičné dávce emocí, kdy se z Baru stala seriózní zahradní architektka, následovala stejně seriózní a intelektuální párty v restauraci.
Jak já jsem to měla skvěle vymyšlené a naplánované (srov. to modré šmrncnutí)…
Když je Baru přes ty zahrady, zařídila jsem společný dar, který pro svou profesi prostě nutně potřebuje. Obsahoval:
- Pláštěnku. Ale ne ledajakou. Krásnou. Růžovou s bílými puntíky.
- Holínky. Taky krásné. Ladné a lehoučké jak pírko.
- Legíny. Černé. K pláštěnce se budou hodit geniálně.
- Krtečkovskou lopatičku.
- Pracovní rukavice. S drobnými kvítky.
- Kýbl. Už si nepamatuju, jak přesně vypadal, ale k tomu ostatnímu stopro hezky ladil.
Úplně jsem viděla, jak jí to po slavnostním obědě předáváme. Baru bude celá dojatá, vše se náhle zpomalí, za zvuku Chariots of Fire rozbalí dary a se slzami v očích se nad nimi bude rozplývat. I nad tím kýblem. Prostě chvíle, o které až bude vyprávět vnoučatům, vždy se jí roztřese hlas.
JENŽE.
Od auta k restauraci to byla docela štreka. A začalo pršet. Hodně.
Prostě přesně chvíle jako dělaná k tomu, aby na scénu nastoupili modří extrémisti naší rodiny.
„To tam jako tohle všechno potáhneme?“
„Tam a zpátky pro nic za nic?“
„Vždyť lije!“
„Tak jí to dáme u auta.“
„Nebo pak doma.“
Neeeee! A co hudba? Zpomalené záběry a Barunčiny emoce?
Předávání darů u auta na parkovišti je fakt dojemnost sama.
Křááách. Když se srazí jasně modrá (u některých navíc s výraznou příměsí červené) s jasnou zelenou, dojde k hromobití. A slzám. Zeleným. Které však nejsou způsobené dojetím.
Nakonec jsme to vyřešili kompromisem – těžké věci zůstanou v autě, lehké bereme na párty. A spokojené byly více méně všechny strany. I Baru si svoji dojímací chvilku užila (je taky dost zelená, víte?)
Já ty echt modré vlastně trochu chápu. Z jejich racionálního pohledu je naprosto nepochopitelné, že někdo chce táhnout kvanta věcí někam jen proto, aby je za pár hodin táhl zpátky. Jenže já si nemůžu pomoct. Mám prostě furt hlavu v pejru a ráda dělám spoustu nesmyslných věcí, věcí, v nichž jde logické myšlení stranou. Jen tak, pro ně samé. A pro prožitek.
Musím ale říct, že od té doby, co trochu vím, jak je mé okolí zbarveno a jak ti červenáčci a modráčci kolem mě fungují, šetří mi to spoustu slz, nedorozumění a smutků. To byste koukali.
Dřív jsem se třeba hroutila z každé ve vzteku pronesené červené věty s vykřičníkem na konci. Nemyslete si, hroutím se pořád, ale už nebrečím týden, ale třeba jen dva dny. No uznejte, že to je pokrok.
Prostě mi pomáhá si uvědomit, že ten červenáček v zajetí vzteku a rozčilení vyhrkne, co mu přijde na jazyk, což vůbec není osobní, ale spíš tím ventiluje svůj aktuální přetlak emocí. Ale mě se to dotkne do hloubi mé zelené duše a trávím hodiny přemítáním, proč to ten druhý řekl, že jsem něco udělala špatně, a že teda proti mně asi něco má.
Ne, nemá, Anežko. Jen ty reaguješ zeleně, a on červeně. Tečka.
Už chápeš?
